Robert Reich pocházel z velice chudé rodiny, která bydlela v Brně – původně na Cejlu čp. 20, později v ulici Nádražní a pak se přestěhovali do ulice Přízové (Stiftgasse) číslo 14. [1] V Brně se 3. března 1920 narodil. Jeho otec Izrael Feivel Reich byl židovský podomní obchodník. Reich vyrůstal v německém prostředí Brna, ale uměl dobře česky, protože studoval čtyři roky na české reálce. Snímky z této doby, které zachycují R. Reicha, pocházejí z knihy Evy Neuschlové Brána do nebe (Brno: SOLITON–TEAM, z.s., 2020).

Roku 1938 nastoupil místo železničního úředníka. V následujícím roce pak již z okupované republiky odešel dobrovolně jedním ze dvou prvních židovských transportů z protektorátu Čechy a Morava, které byly vypraveny 17. a 26. října 1939 z Ostravy do Niska nad Sanem. V obou transportech bylo 1291 mužů ve věku od 16 do 70 let, kterým Němci slibovali, že na Východě najdou nový domov, práci a klid. Následovalo trpké zklamání, když na holé zemi museli budovat přístřeší. Některé prameny uvádějí, že stavěli koncentrační tábor. Za dva dny po příjezdu do Niska vybrali příslušníci SS asi 600 mužů, zahnali je za německo–sovětskou demarkační čáru a začali do nich střílet. Všichni byli nuceni utíkat na sovětské území, ale dostali se do palby sovětské pohraniční stráže. Pouze části mužů se podařilo dostat na sovětské území – byl mezi nimi i R. Reich, jehož další životní osudy byly nelehké.

Změna nastala, když Německo přepadlo Sovětský svaz a R. Reich odešel po 15. lednu 1942 do Buzuluku, kde mezi prvními dobrovolníky už 16. března 1942 byl odveden a stal se příslušníkem 1. československého samostatného praporu v SSSR. Byl zařazen do kulometné roty. Účastnil se bojů u Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerkve a na Dukle. Byl třikrát vyznamenán Československým válečným křížem 1939. První obdržel za statečnost v boji o Sokolovo, kde bojoval jako kulometník, druhý po zranění u Bílé Cerkve. Dne 20. února 1944 byl povýšen na podporučíka pěchoty. Počátkem září 1944 se po zranění vrátil zpět na frontu a účastnil se karpatsko–dukelské operace, od 8. září 1944 ve funkci velitele 1. střelecké roty V. praporu 3. brigády. Třetí Československý válečný kříž 1939 dostal R. Reich 27. října 1944, kdy mu současně velení sovětských vojsk udělilo medaili Za bojové zásluhy. [2]

V prosinci 1944 velel Robert Reich hlídce, která narazila za šera v lese na skupinu domnělých rudoarmějců. Reich si jich proto příliš nevšímal, ale byli to patrně zbloudilí banderovci, kteří prý Reichovu skupinu prakticky bez odporu odzbrojili. Při vyšetřování příhody pak šlo zejména o to, zda se jednalo o nepozornost nebo zbabělost. Reich svou vinu chápal a své zakolísání při plnění velitelských povinností chtěl údajně odčinit tím, že se přihlásí do jednotky parašutistů, která bude poslána do týlu nepřítele, aby tam plnila zvláštní úkol. Do speciálního výcviku byl odvelen 10. prosince 1944.

Příprava výsadkářů probíhala v Obarovu u Rovna, kde se krátce před vysláním na okupované československé území v desetičlenném výsadku Komenský [4] oženil se zdravotnicí, slovenskou židovkou Margou Majerovičovou. [5] Údaj, že byl Reich svobodný, se objevil v německých hlášeních po jeho zranění v boji u obce Bělá 24. ledna 1945 a následném zadržení, protože on z pochopitelných důvodů své manželství zamlčel – nechtěl ohrozit příbuzné své manželky.

K večeru 24. ledna došlo totiž v obklíčeném prostoru k přestřelce mezi příslušníky desantu Komenský a jejich německými pronásledovateli, při níž kriminální asistent Gerhard Schrott [6] z brněnského gestapa těžce zranil palbou ze samopalu jednoho parašutistu, který podle výpovědi Leopolda Hüblera z gestapa Brno měl poraněnou pánev, volal o pomoc a ve vládnoucí tmě střílel z pistole. Byl nalezen v polozmrzlém stavu [7] ve 20.45 hodin, zraněn byl v 18 hodin. [8] Byl oblečen v uniformě čs. armády a byl u něho nalezen průkaz komisaře na jméno Robert Reich. [9] Raněný a omrzlý Reich údajně volal z lesa o pomoc německy, jak uvedl v hlavním líčení Mimořádného lidového soudu Brno MUDr. Walter Marquort, [10] který se vždy účastnil větších akcí jako lékař. Když se ostatní výsadkáři museli stáhnout před přesilou (někteří možná rovněž raněni), Reich zůstal opuštěný a pro své zranění nemohl ustoupit. Byl sám. Byl voják a řešení viděl v zajetí, s kterým snad počítal, protože byl v uniformě a ozbrojen. Volání z lesa slyšel Marquort na silnici, když jel autem k místu, kde byla hlášena přestřelka. Údajně to bylo kolem 21.–22. hodiny. Asi 20 lidí se vydalo do lesa a našli postřeleného parašutistu, který byl prý na pokyn Marquorta přenesen na vysazených dveřích. Byl převezen do vesnice zabalen do slámy. Měl průstřel stehna a ráno byl odvezen sanitním autem do nemocnice v Brně. Ještě v noci byl tento raněný vyslýchán kriminálním komisařem Hansem Kochem. [11]

Reichův výslech zahájený 24. ledna 1945 ve škole v Bělé pokračoval od následujícího dne v Brně v Kounicových kolejích. Jaké výslechové metody volilo gestapo, přesně nevíme. Někteří autoři uvádějí nepodložená tvrzení, [12] ovšem skutečnost, že Reich byl žid a komisař výsadku naznačuje, že metody výslechů byly ty nejtvrdší. Prováděli je osvědčení gestapáci z III. oddělení brněnské služebny, byl zde zabiják Gerhard Schrott, byl zde šéf akce kriminální rada Hugo Römer a další, proslulí svými nelidskými metodami při výsleších. Jejich postup byl nepochybně krutý nejen v Bělé, ale i později, kdy byl Reich vyšetřován v Kounicových kolejích.

Dříve publikované práce vesměs tvrdí, že Reich při krutých výsleších nic neprozradil a mlčel, což nelze jednoznačně tvrdit. Reich promluvil, jak dokládá záznam telefonátu z Brna na okresní četnické velitelství do Boskovic 25. ledna 1945 v 17.20, v němž jsou uvedena jména osmi prchajících: „Gustav Schnitzer, vedoucí bandy, Herbert Marche, oba údajně ze Sudet, Citari Kolgorzew, ? Kotzjak, ? Walter, ? Rudolf, Ivan Boriczuk, ? Tscrebenko.“ [13] Reich uvedl osm zkomolených jmen (což mohl být i jeho vědomý záměr dezorientovat gestapo), jediné přesně uvedené jméno je Walter. Chybějící deváté jméno neřekl – mohl to být pravděpodobně Jegorov nebo Gurevič, protože není jasné, kdo byl ve výčtu gestapa uvedený jako „Kotzjak“. Reich při výsleších zřejmě sdělil i další informace. Ve výpovědi Karla Richtera z Mařína, který se akce proti parašutistům účastnil jako příslušník volkssturmu, čteme tato slova: „Ten první, co byl raněn do nohy – žid z Brna, pokud já slyšel, řekl jména všech ostatních parašutistů a kde se nachází.“ [14]

Reich ve své nesmírně obtížné a složité situaci, kdy trpěl krutou fyzickou bolestí, projevil vysokou morální úroveň a statečnost – neprozradil nic, co by přímo vedlo k dopadení desantu. Pokud víme, uvedl pouze zkomolená jména devíti výsadkářů a údaj o pohřešování jednoho člena oddílu. Nacisté po zajetí R. Reicha ovšem nezískali konkrétní informace, např. dohodnuté místo setkání po boji pro ty, kteří by zůstali v obklíčení, a při pátrání v Bělé navíc ztratili jejich stopy – ty teprve následující den náhodně objevili místní Němci u Janůvek a díky jejich udání pronásledování výsadkářů pokračovalo.

O pobytu Roberta Reicha v Kounicových kolejích existují svědectví bývalých vězňů. Plukovník František Krejčí z Pardubic byl zatčen 17. září 1942 v akci E (Emigration – zadržení rukojmí za příbuzného v emigraci) a od srpna 1944 byl umístěn v Kounicových kolejích. Vzpomínal, že v zimě 1945 byl těžce zraněný parašutista ze Sovětského svazu, z 1. československého armádního sboru, údajně žid Tauber z Brna, umístěn v bunkru, tedy ve studeném sklepě. Byl zde asi čtyři až pět týdnů a v únoru 1945 ho zastřelili. [15] Zřejmě se jednalo o R. Reicha.

Druhým pamětníkem Reichova pobytu v Kounicových kolejích v Brně byl Florián Mynařík, který byl vězněn v tamější policejní věznici gestapa Brno od ledna 1945 do 19. dubna 1945. V sadu někdejších studentských kolejí bylo od roku 1943 postaveno celkem pět baráků, protože kapacita věznice nestačila. Baráky číslo 1 a 2 měly podzemí, tzv. bunkr. Florián Mynařík byl vězněn v podzemní cele č. 18 v baráku číslo 2 a jeho spoluvězněm v cele č. 23 byl Robert Reich. Podle svědectví F. Mynaříka vězni z jednotlivých cel mohli hovořit nahlas, protože strážný byl nad bunkry a neslyšel, co se dole děje. Mynařík ovšem znal R. Reicha pod jménem „Rajchl“ a ve svých vzpomínkách uvedl: „Viděl jsem kolikrát, jak por. Rajchla na nosítkách, byl střelen do nohy při zatčení, jak jej vlekou k výslechu. Jak jej zkrvaveného bijí i na těch nosítkách, aby mluvil, aby jim mohl něco prozradit, a tento statečný a mladý důstojník československý z Ruska nemluví. Vyprávěl nám mnoho o Sovětském svazu. Mnoho nás poučoval, abychom byli statečnými a naučili se pohrdat životem a nebát se smrti. Až jednoho dne byl vynesen a vícekráte jej již nepřinesli. Byl na nosítkách zastřelen. Noha mu již hnila, zápach se šířil po věznici z jeho cely. Neošetřovali ho, neumývali ho, všechno to nechávali pod ním a on chudák na tom stále ležel až doležel. Místo postele vynesli po něm posluhové hromadu hnoje. Por. Rajchl padl jako nezapomenutelný hrdina a statečnost jeho byla nám všem příkladem. Vyprávěl nám o naší vlasti, jak bude osvobozena, že to bude jedinečná akce Rudé armády. Vyprávěl nám a my poslouchali se zatajeným dechem. Byl zastřelen a jeho vzpomínka nám svítila ještě dlouho jako maják v temném sklepě Kounicových kolejí pod dřevěným barákem č. 2.“ [16]

Robert Reich byl podroben tzv. sonderbehandlungu (zvláštní zacházení) a byl popraven bez soudního rozsudku. Stalo se tak na základě oběžníku šéfa bezpečnostní policie a SD Reinharda Heydricha ze 3. září 1939 „o zásadách vnitřního zajištění státu během války“. Dvacátého září 1939 pak vyšel prováděcí výnos pro služebny gestapa, kde se psalo o tom, že pachatelé, jejichž činy jsou zvláště závažné pro svou zavržitelnost, nebezpečnost nebo propagandistické účinky, musí být vyhlazeni bez zřetele k osobě bezohledným způsobem (exekucí). To byl tzv. sonderbehandlung, což byla vlastně policejní vražda. Původně měl pravomoc nařizovat „sonderbehandlung“ jen říšský vůdce SS a šéf německé policie Heinrich Himmler, což prováděl na základě návrhu gestapa. Později byla tato pravomoc v protektorátu Čechy a Morava (v roce 1944 rovněž pro Sudety) přenesena na K. H. Franka, jenž byl jako vyšší vedoucí SS a policie na daném území zástupcem Himmlera. Postup byl následující: Řídící úřadovna bezpečnostní policie (její IV. oddělení bylo gestapo) v Brně zaslala Frankovi dálnopis (resp. formou kurýra) s návrhem na usmrcení příslušné osoby (tedy i Roberta Reicha). Frank většinou obratem také dálnopisně dal souhlas. Bez souhlasu Franka se nesmělo vraždění formou „sonderbehandlung“ provést. Iniciativa, návrh ale vyšel od gestapa. [17] Takový byl i postup před zavražděním Roberta Reicha. Jen v Brně bylo od 9. ledna 1945 takto zavražděno Na Písečku v Kounicových kolejích asi 120 osob.

V Kounicových kolejích byli vězni určení k popravě formou sonderbehandlungu odvedeni obvykle kolem 10. až 11. hodiny dopoledne do cely číslo 8 v přízemí bloku A, která se nacházela v blízkosti přijímací kanceláře, v níž byli trvale dozorci – příslušníci gestapa. V určenou dobu se museli vězni svléci do spodního prádla, ruce jim byly svázány motouzem dozadu za záda a pak byli hromadně odvedeni ze schodů kolem kuchyně pro vězně na zahradu. Bosí a ve spodním prádle byli postaveni u zadní venkovní stěny sálu, přesně v místě pod sgrafit sv. Václava, kde bylo popraviště za 1. a 2. stanného práva. Odtud je dozorci – gestapáci po jednom vodili na dvorek mezi zdmi sálu a bloku A. Zde byl již zmíněný pás písku červenější barvy (odtud název tohoto popraviště „Na Písečku“) a na ten dozorce násilně položil vězně na břicho. Důstojník gestapa (zásadně důstojník – od SS–untersturmführera, tj. poručíka, nahoru až do SS–hauptsturmführera, tj. kapitána) pak vystřelil ránu z pistole do týlu vězně. SS–standartenführer (plukovník) prof. MUDr. Walter Marquort ale doporučoval a také demonstroval, že vhodnější je střílet oběť v pokleku s hlavou nakloněnou dolů tak, aby střílející důstojník zasáhl popravovaného do malého mozečku. MUDr. Marquort tvrdil, že je to jistější a okamžitá smrt. Gestapák Max Kren k popravám používal revolver, který prý pocházel od zajatého ruského komisaře – tím mohl být Robert Reich nebo Leonid Jefremovič Železňak, jenž byl zajat v hájovně v Šerkovicích 26. února 1945. Zřejmě šlo o velký revolver Nagan. S popravami „Na Písečku“ jsou spojena jména mnoha důstojníků gestapa, například: SS–untersturmführer a správce věznic gestapa v Brně Ewald Paul, SS–hauptsturmführer kriminální rada a vedoucí skupiny IV/Ko Otto Koslowski (osobně zastřelil dva lidi), SS–obersturmführer kriminální komisař Hans Koch, SS–untersturmführer kriminální sekretář Jan Trittner (přiznal, že zastřelil pět lidí), SS–untersturmführer Max Kren, SS–untersturmführer kriminální inspektor Josef Scheuringer a další. Poprav se účastnil i prof. MUDr. Walter Marquort, přítomen býval někdy i šéf služebny Max Rausch a další. Ne všichni byli po válce za své zločiny souzeni.

Vězni pod vedením správce věznice SS–hauptscharführera Franze Duby dali mrtvoly do rakve z otesaného dřeva, a to několik těl do jedné. Nákladní auto gestapa odvezlo tyto rakve do krematoria města Brna. Za dozoru gestapáků byly mrtvoly vyklopeny a postupně spáleny. (Dělo se tak do konce března 1945, pak nebylo uhlí ani koks; mrtvoly z poprav v dubnu se nechaly zpočátku ležet za krematoriem, pak byly zakopány; po osvobození byly tělesné pozůstatky popravených exhumovány a pietně uloženy na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně, oddělení 56). Popel z krematoria odebrali gestapáci. Z posledních mrtvol jej převzali 10. dubna 1945 [19] a zřejmě ho vysypali do nějakého trychtýře nebo jámy hned za budovou gestapa (dnešní právnická fakulta, Veveří 70). Popel nikdy nebyl nalezen. Na neznámém místě je i popel Roberta Reicha.

Při návštěvě historika Vlastimila Schildbergera (29. 4. 1962 – 8. 12. 2020) v Moravském zemském muzeu v Brně v roce 2019 jsem se seznámila s pracovnicí Židovského muzea v Praze Mgr. Táňou Klementovou, která hovořila o tom, že připravují vložení kamene zmizelých před domem, kde Robert Reich v Brně naposledy žil, ulice Přízová čp. 14. Bylo mi ctí, že jsem tuto akci mohla finančně podpořit, ale její realizace jsem se bohužel zúčastnit nemohla – zachycují ji fotografie pořízené 8. října 2019.

4. Vysazen 22. ledna 1945 mezi 0.32 až 0.37 hodin na náhorní rovině u kóty 622,7 (vrch Písečná) severovýchodně od obce Pohledy (v té době okres Moravská Třebová, dnes okres Svitavy), která náležela do Německé říše a výsadkáři při postupu do protektorátu byli obklíčeni. K prvnímu boji došlo 24. ledna u obce Bělá, kde R. Reich byl zatčen. Historie výsadku je zpracována v publikacích Jitka Gruntová a František Vašek, Tragédie výsadku Gustava Schneidera, Litomyšl: Augusta 2000; Jitka Gruntová, Smrt v týlu nepřítele, Praha: Naše vojsko 2019.

6. Gerhard Schrott byl na služebně gestapa nejlepší střelec, vyhrával ve všech cvičných střelbách. – MZA Brno, fond KST Brno, Tk XVII 3871/47, Gerhard Schrott. Po válce nebyl dopaden. Narodil se 24. 3. 1907 ve Šternberku, od roku 1939 působil na gestapu – zpočátku jako tlumočník v Brně a v Ostravě, od začátku roku 1944 přišel do Brna do referátu IV/Rö, později působil do konce války v referátu IV/2a. Podílel se na řadě akcí proti čs. domácímu odboji v Ostravě a v Brně.